„Vydejte se hledat štěstí tam, kde byste ho rozhodně nečekali,“ nabádá violoncellistka Terezie Kovalová

…třeba do Senátu ČR, kde se dne 26.6.2020 konala konference na téma Šťastné Česko 2020. Úlohou bylo rozproudit celospolečenskou debatu na téma, jaké další hodnoty kromě HDP chceme jako společnost vytvářet.

První místopředseda senátu ČR Jiří Růžička začal na toto téma velmi
trefným výrokem:

„Nemůžu mluvit o tom, co je štěstí, když nevím, co je neštěstí.“

Proto je nezbytné poukázat nejen na to, co lidi dělá šťastnými, ale
také na to, co společnost trápí a pocit štěstí snižuje. Oběma stranám téže
mince byli věnovány přes tři hodiny přednášek řečníků a následná diskuse.

Lilia Khousnoutdinová, zakladatelka Spolku přátel Bhútánu a spoluzakladatelka nadačního fondu Šťastné Česko, které výzkum
a měření štěstí obyvatel v ČR a SR iniciovalo ve svém vstupu přibližuje koncept Hrubého domácího štěstí (HDŠ), který vznikl v r. 1972 v Bhútánu a kterým se inspirovalo i OSN k vytvoření Human Development Index.

V Bhútánu jsou tři instituce, které se HDŠ věnují.
První je komise, která posuzuje, jestli novela zákona jdoucí do parlamentu,
přispěje ke štěstí, či blahobytu obyvatel. Druhou je akademická instituce věnující se výzkumu s mezinárodní spoluprací a třetí je Centrum pro hrubé
domácí štěstí. Toto centrum vede buddhistický mnich dr. Saamdu Chetri a mimo jiné se věnuje tomu, co sám jednotlivec může udělat proto, aby se cítil šťastně.

(Čtěte více o konceptu hrubého domácího štěstí a projektech, které Spolek přátel Bhútánu vyvíjí.)

Prof. Jan Hartl, vedoucí agentury STEM, provádějící měření štěstí, uvedl tři základní faktory ovlivňující tento pocit v nás:

1. materiální úroveň – pokud je člověk materiálně zabezpečený, cítí se šťastnější,
2. zdraví – zdravotní stav se automaticky odráží na pocitu štěstí jednotlivce,
3. rodina – sounáležitost s rodinou je trvale silným faktorem a indikátorem štěstí.

Jako jeden ze zásadních problémů naší společnosti se jeví oslabení
komunitního života. Pozvolna jsme vyčlenili rodinu mimo tento prostor.
Přitom právě sounáležitost s komunitou je jedním z důležitých
indikátorů štěstí. Například v Bhútánu je komunitní život rozvinut o mnoho více, než je tomu u nás. I proto může vyvažovat a předčit jiné oblasti, kde se obyvatelé necítí natolik šťastní v porovnání s naší společností. Hodnota sounáležitosti s komunitou přitom nesouvisí s finanční podporou členů, ale s dobrovolnickou aktivitou v rámci komunity.

Snad pozitivním ukazatelem štěstí podle STEM u nás se jeví fakt, že i přes kolísání nálad a nespokojenosti ve společnosti se udržuje individuální míra celkové spokojenosti se svým životem až na 70% (po dobu 4 let měření).

Ze statistických údajů prezentovaných marketingovou manažerkou Pavlínou Louženskou se dozvídáme, že v dnešní době je pocit osamělosti vedoucí k neštěstí procentuálně vyšší u teenagerů než u důchodců.
Další alarmující údaj uvádí, že nejčastější příčinou úmrtí lidí do 29 let je sebevražda. A důvodem sebevraždy je pocit samoty.
Dívky, které tráví víc jak 3 hodiny denně na sociálních sítích, mají až o 50% vyšší pravděpodobnost spáchání sebevraždy, než ty, které využívají sítě méně.
Žáci osmých tříd, kteří trávili na elektronických zařízeních víc jako 10 hodin denně, mají až o 56 % horší vnímaní štěstí.
Rada k řešení tohoto znepokojivého trendu pochází od Czikszentmihaly
Mihalyho:

„Štěstí přichází ve chvíli, když se vykašlete na nátlak světa kolem a na to, co si kdo o vás myslí.“

Behaviorální ekonom Lukáš Tóth vypíchnul, že velký vliv na pocit štěstí, či spíše neštěstí, má pocit nejistoty. Dokonce uvádí, že nejistota a nedostatek informací o situaci je horší, než vědomí, že situace bude velmi nepříznivá. Jakmile lidé dostanou více informací, jejich subjektivní pocit štěstí se mění k lepšímu.

Druhým faktorem je tzv. „protivenství“. Můžeme to nazvat také negativní okolnosti. Když je jich méně, člověk i společnost mají úžasnou schopnost se adaptovat, těžit z nastalé situace a následně zažívat pocit štěstí. Větší množství protivenství vede však k úpadku. Hned ale dodává, že množství a velikost utrpení, která vede k adaptaci či úpadku, je subjektivní a individuální.

Jak se chovat v době nejistoty a jak zmírnit pocit stresu:

1. soustředit se na kratší časové úseky (např. místo roků plánovat dopředu jenom týdny),
2. plánovat detailněji (např. rozpočet),
3. počkat, než bude více informací.

Tvůrce a manažer výzkumných a vzdělávacích projektů Petr Fridrich poukázal na to, „co je špatně s naším systémem“:

• je neudržitelný; systém se snaží udržet mýty, např. mýtus o důležitosti HDP,
  pod kterým si neumí nikdo představit nic konkrétního,
• nepodporuje společnost jako celek, společnost spíše rozděluje,
• je krátkodobě zaměřený, i když je demokratický,
• kvůli populismu je pozornost odváděná od důležitých témat,
• nevede k zodpovědnosti ani k smysluplnosti, proto nepřináší pocit radosti.
  
  Jak to změnit?
  
• přinášet lidem důstojnost,
• jsme součást přírody a je potřeba budovat obnovitelný svět pro veškerý život,
• propojování lidí, komunit, která vede k sounáležitosti,
• spravedlnost ve všech jejích rozměrech,
• občanská angažovanost; pokud lidé ztratí zájem o společnost, znamená to její zánik.

Prof. Anna Hogenová vnesla do rozpravy hluboký filozofický rozměr.
Definovala v něm způsoby životů, ve kterých není možné nalézt štěstí.
Jeden z nich je život požitkářský, kdy člověk hledá slasti, ale vyhýbá se
strasti. Přitom slast nejde poznat bez strasti.

Další způsob života, který je také jenom honba za štěstím, je život politický.
Člověk v tomto životě cítí štěstí jenom, když má moc. Avšak tato moc musí sama sebe přerůstat, což je nekonečný proces bez konečného pocitu štěstí.

Štěstí je podle jejích slov, mít v sobě Bytí, které dokážeme v sobě objevit péčí o duši. Znamená to vést rozhovor sám se sebou. Štěstí se dá poznat skrze ontologickou nouzi, tj. nejistotu. Musíme se s nejistotou naučit žít. Když si ji nepřipouštíme, tak rozhovor, který vedeme se svou duší, není pravdivý. Musíme k sobě pustit i to, čeho se strašně bojíme.

Report z konference jsem začala slovy violoncellistky Terezie Kovalové a také jimi končím.

„Štěstí je i možnost prožívat si svoje smutky bez toho, abych se musela obávat o svůj svůj život nebo živobytí.

Štěstí je i to, mít kde spát, co jíst a mít se s kým o to dělit.

Štěstí je i to, že mně nikdo nebude nutit usmívat se, protože prostě zrovna nechci.“

Objektivní měření něčeho, co je tak subjektivní jako pocit štěstí, je velkou výzvou. Protože ve stejných podmínkách, se mohou jednotlivci cítit rozdílně šťastně. Pocit štěstí je totiž svobodnou volbou.